5. Křest
Matriky narozených byly do konce 18. století vedeny jako matriky pokřtěných, protože se do nich zapisoval pouze datum křtu, ne datum narození. Křestní obřad jako církevní úkon měl jasně definovaný průběh. Jeho současná podoba se ustálila v českých a moravských zemích po třicetileté válce v období rekatolizace. Křest byl chápán jako obřad, jehož prostřednictvím se člověk očišťuje od dědičného hříchu, je přijat za dítě Boží a následovníka Krista. Křest je také prvním krokem pro přijetí dalších svátostí. Jednotný postup křtu byl uplatňován u dětí narozených v manželství i mimo manželské lože. Rozdíl spočíval jen v matričním zápisu, u nemanželských dětí chybělo jméno otce.
Křtící kněz odpovídal za správnost vedeného obřadu, který probíhal pouze v kostele. Podstata křtu byla splněna, když kněz prohlásil „Já tě křtím ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, amen“ a hlavu křtěnce pokropil svěcenou vodu. Faráři měli nakázáno křtít pouze děti rodičů, kteří patřili do jejich farnosti a které dobře znali. Církev chtěla mít úplný dohled nad svými ovečkami a tímto způsobem kontrolovala křest dětí rodičů (a volbu kmotra) pouze katolického vyznání.
Křest se musel konat do několika dnů po narození dítěte. Zejména v dobách vysoké novorozenecké úmrtnosti hrozilo, že dítě umře nepokřtěné. V tomto případě byl povoleno provést nouzový křest mimo kostel. Pokud nebyl kněz v dosahu, mohl obřad křtu provést i laik (nejlépe muž) a v krajní nouzi žena (nejčastěji porodní bába). Jejich úkolem bylo vyslovení dané křestní formule a použití svěcené vody, která mohla být nahrazena obyčejnou vodou. Porodní báby byly na možnost nouzového křtu farářem připravovány. Když takto pokřtěné dítě zůstávalo naživu i další dny, bylo doneseno do kostela k předepsanému aktu křtu již za přítomnosti kněze. Obdobný postup probíhal i v případě odložených novorozenců. Po formálním obřadu v kostele následovala tradiční hostina v domě rodičů dítěte. I proto byla oblíbeným dnem křtu neděle.
Kateřina Schneiderová
